Narodila jsem se v krásném prostředí Drahanské vrchoviny. Všude kolem sebe jsem měla spoustu bratříčků a sestřiček. Kolem bylo úplně žluto. A protože kolem vedla jedna z nejkrásnějších lipových alejí v republice, tak tam chodila spousta lidí. A vypadali fakt divně. V rukou měli nějaké klacky a na obličejích šátky, masky a roušky. Prý nějaká corona. Myslela jsem, že mluví o sluneční koroně, ale prý je to nějaký vir. No nevím v tom se nevyznám. A protože jsem byla na velké pastvině plné pampelišek tak si lidi ještě říkali: "Vidíte žlutě? Ale Andrej se směje: Sorry jako. Mám své dotace na řepku." Andreje neznám, asi to bude taky nějaký vir. Ale co mě urazilo, že si mě pletli s řepkou. Mě krásnou pampelišku. Mně stačí sluníčko a trocha vláhy. Nepotřebuji hnojit.
A když jsem byla malá pampeliška, tak mamka s taťkou mě říkali, že jsem Smetánka lékařská. A prý jsem léčivá. No o tom já nic nevím, ale určitě mi říkali pravdu. A že když budu mít štěstí, tak mě někdo utrhne a bude ze mě něco, co bude pomáhat lidem. Třeba pampeliškový med. A to bych opravdu moc ráda. Takže jsem se snažila, aby ze mě byla krásná velká pampeliška, kterou si prostě musíte utrhnout.
Bylo velké sucho. V zimě nebyl skoro žádný sníh a proto byla půda na jaře vyprahlá. Musela jsem pít co nejvíc z ranní rosy, abych vydržela do večera, kdy jsem dostala ještě trochu vláhy. Takže jsem byla malinká a měla strach, že vůbec nevyrostu. Bratříčci a sestřičky pomalu odkvétali a už kolem mě nebylo žluto, ale bílo. A pak přišel deštík. Ne takové to pršení, kdy to vypadá, že déšť zatlouká hřebíky do země, ale jemné dlouhé pršení. A druhý den sluníčko. Obloha bez mráčku a větříček jen aby nás počechral na lístečcích. Tak a teď vám všem ukážu. Vyrostu a bude ze mě velká pampeliška. A opravdu jsem vyrostla do krásy. Lákala jsem všechny včelky z okolí. Už jsem je znala jménem. Bylo jich opravdu málo a byly moc unavené. A tak já čekala na utržení. Ale lidi chodili jen po cestě a nikdo nepřišel, aby ze mě udělal čaj nebo lektvar.
Ale pak to přišlo. Po cestě šli dva človíčci z takovým malým bílým raťafákem. Napřed šli jen po cestě a pes byl plný života. Ještě aby ne. Bylo krásně. A pak se vrátili z košíkem. Už nás moc nezbylo, takže chodili po celé pastvině. "Tady jsem! Tady!", křičela jsem na ně, ale asi mě neslyšeli. Chodili pořád kolem mě a jako bych tu vůbec nebyla. Ale pak jsem se dočkala. Sklonila se nade mnou usměvavá žena, něžně mě vzala do ruky a utrhla. "Ty jsi moc krásná pampeliška," šeptla. "Bude z tebe pampeliškový med. Dělala ho už moje babička a já se to naučila od ní." A dala mě do košíku, kde už na mě čekali další bratříčci a sestřičky. Tak jsem to dokázala. Bude ze mě moc dobrý pampeliškový med.
